Nevěřte nikomu, komu je přes třicet

Slovy hudebního klasika jsem začal psát úvahu o tom, proč jsme se po třiceti letech dostali tak daleko, že musíme znovu demonstrovat na náměstích jako v roce 1989.

Proč se musíme opakovaně probouzet do šíleného snu a mobilizovat kolektivní vědomí? Proč političtí lídři (jednou Jakeš, podruhé Babiš) ve svých tragikomických rolích musejí v absurdním politickém představení odhalit skutečnou tvář naší bezútěšné reality? A proč je v tomto dramatu, odehrávajícím se v čase důležitých společenských změn, vždy přítomen v pozadí osamělý uzurpátor - jednou Kreml, podruhé Zeman? A proč to musejí být opět studenti, komu se daří probouzet spící veřejnost: vážení, tohle není sen, ale skutečnost? Nelze si nevšimnout, že organizátorům protivládních demonstrací je kolem 25 let. Jak to, že mladí lidé uspějí tam, kde dospělí selhávají? Že by se světem dospělých nebylo něco v pořádku? Ale co?

Ve svém zcela bezvýznamném životě (z hlediska společenského i profesního) jsem si všiml, že se svět dospělých vyznačuje určitým druhem pokrytectví. Znám člověka, který s oblibou říká, že by měl každý prodělat jedinečnou životní zkušenost. Tak proč ses nikdy nepokusil o vlastní způsob existence a žiješ jen podle cizích myšlenkových vzorů? Bojíš se, že by se tvá žena od tebe odstěhovala a příbuzní si začali ťukat na čelo? Pak ale nikdy nepoznáš, kdo skutečně jsi! V tom je ta potíž, že dospělí často něco jiného říkají, a něco jiného provádějí. Protože dlouhodobě nedělají to, co říkají, a nejsou ochotni hlubokého doznání, chybí jim pak v rozhodujících chvílích života akceschopnost učinit správné rozhodnutí.

Také jsem si všiml, že si dospělí většinou neuvědomují, že svým jednáním tvoří a učí hodnoty. Často jim uniká, že svými myšlenkami, slovy a činy říkají světu, jaké je to být laskavý nebo krutý, snášenlivý nebo xenofobní, smířlivý nebo mstivý, pravdomluvný a upřímný nebo vymlouvajícím se lhářem, který odmítá vidět realitu. Zkrátka jim moc nedochází, že jejich hodnoty a chování jsou důležitější než jejich znalosti a schopnosti se prosadit. A protože máme vzdělávací systém, který zdůrazňuje suchá fakta, nikoli krásu charakteru - lidské duše, čelí naše děti stejným problémům jako předcházející generace.

Nakonec jsem si všiml, že my, dospělí, často předstíráme spokojenost, i když se cítíme pod psa. Kolik z nás jen předstírá vzrušení a slast během sexuálního styku? A tak je to se vším, obávám se. Potlačili jsme své přirozené emoce včetně hněvu, takže se nedovedeme vzbouřit proti všem formám útlaku a diskriminace. Naučili jsme se od svých rodičů a vychovatelů předstírat, že nás vžitý způsob života opravdu baví. Občas se ale najde vzácná duše, která se nebojí prohlásit: "Celý život jsem stále někoho poslouchala, řídila se cizími názory a pravidly, a co jsem z toho měla? Teď jsem nešťastná jak želva!"

       O dušičce, která se chtěla účastnit nejdůležitější fáze transformace lidstva

Byla jedna dušička a ta v sobě spatřovala nádhernou představu. Zpočátku to byl jen nejasný pocit. Postupně se však v jejím vědomí vynořoval obraz tak nádherný, že se jí zastavoval dech. "Jaká nádhera!" volala dušička, když viděla takovou krásu. Dlouho ale nevěděla, co s tím. Nakonec zvolala: "Bože, co je to za nádhernou představu, kterou v sobě pociťuji?"

"Tu představu jsem tam vložil já sám," odpověděl jí Bůh a pokračoval: "Vložil jsem do všech svých dětí, které vzešly z mé lásky, své nejvznešenější představy, abych mohl skrze ně prožívat a poznat krásu své existence. Proto jsem také stvořil prostor a čas, sféru zapomnění, aby všechny mé duše mohly mé představy prožít jako svou vlastní zkušenost."

"Já jsem tvoje nejkrásnější představa?" podivila se dušička.

"Ano. Jsi to ty, jak tě vidím já," odpověděl Bůh.

"Jsem to já?" podivila se ještě víc dušička.

"Ano. Takhle nádherně vypadáš v mých očích."

"Cože?" vydechla dušička.

"Ty jsi moje nejkrásnější představa, jakou jsem kdy o sobě měl, a která se chce poznat ze své vlastní zkušenosti," pokračoval Bůh.

"Já jsem ty?" zeptala se nadšeně dušička.

"To opravdu jsi. Ty jsi mnou."

"To je něco!" vypískla radostně dušička. "Takhle nádherně vypadají i ostatní duše?" zeptala se po chvíli Boha.

"Ano i ne."

"Ano i ne?"

"Milá dušičko, všechny mé děti jsou mé nejkrásnější představy! Každou duši miluji a vidím zvláštním, neopakovatelným způsobem. Každou miluji a vidím jinak, ale stejně nádherně!"

Dušička se na chvíli zamyslela a pak povídá: "Takže já jsem tvoje nejkrásnější představa, která se chce poznat ze své vlastní zkušenosti? A co mám pro to udělat, abych poznala, kdo skutečně jsem jako svou vlastní zkušenost?"

"Můžeš se rozhodnout, že se obklopíš temnotou - prostorem a časem, abys mohla poznat mé světlo jako něco reálného. Musím tě ale upozornit, že to není vůbec snadné žít v těle. Může se stát, že se ti nepodaří svou nejkrásnější představu realizovat."

"Jak to?" zeptala se zvědavě dušička.

"Nejen že zapomeneš všechno, o čem jsme teď hovořili, ale staneš se součástí světa dospělých, který není příliš laskavý. Většina dospělých lidí na Zemi už zapomněla na to, jaké je to být milován Bohem a prožívat krásu své věčné existence," odpověděl Bůh.

"A co se stane, když se mi nepodaří realizovat svou nejkrásnější představu, kterou jsi ty sám?" zeptala se rozechvěle dušička.

"Dostaneš novou příležitost, pokud si to budeš přát."

"Novou příležitost?"

"Nejenže jsem stvořil sféru prostoru a času, ale také jsem vytvořil systém reinkarnace, aby každá dušička dostala bezpočet příležitostí realizovat svou nejkrásnější představu," odpověděl Bůh.

"A co když se mi to podaří?"

"Pak budeš prožívat nesmírnou radost a extázi. Budeš opravdu šťastná, i když budeš žít ve světě dualit. Budeš mít takovou pohodu, jakou ti ostatní mohou jen závidět. Můžeš se stát i velkým umělcem, velkým sportovcem, velkým politikem, velkým vědcem, velkým léčitelem nebo velkým učitelem. Můžeš být čímkoli, co budeš v sobě poznávat jako můj věčný dar tvé odvážné duši."

"To bych opravdu chtěla!" pravila dušička.

"Jak už jsem řekl, nebude to vůbec snadné. Dospělí se tě pokusí od tvé nádherné vize odradit a přesvědčit tě, že bys měla žít podle jejich měřítek hodnot. Nebude to ani tak ze zlé vůle, ale z nevědomosti. Dospělí si neumějí představit jiný způsob života, než jaký po celý čas viděli kolem sebe."

"Jak mě mohou připravit o mou nejkrásnější představu?" zeptala se dušička.

"Tím, že ti vnutí nepravdivé názory a představy o životě."

"Jaké jsou to názory? Uveď nějaký příklad, Bože!" řekla rozechvěle dušička.

"Například: měli byste vystudovat a najít si práci; měli byste se věnovat takové činnosti, která vás uživí; měli byste založit rodinu a vést řádný život; měli byste nejdříve v životě něco dokázat, a teprve pak se pokusit dosáhnout opravdového štěstí. Takových nesmyslných představ o životě existuje velmi mnoho a lidé jim věří. Pokud uvěříš, že mají dospělí pravdu, začneš o své nejkrásnější představě pochybovat. Nakonec ji zavrhneš jako fantazii či přelud."

"Jak se ale mohu ubránit takovým lžím?" praví smutně dušička.

"Nevěř nikomu, komu je přes třicet," odpověděl s úsměvem Bůh a pokračoval: "Může se stát, že budeš velmi odhodlaná a budeš chtít ostatní přesvědčit, že jsi mou nejkrásnější představou, která přišla na svět. Budou tě mít za podivína, za zvláštní zjev, ale většinou tě nechají na pokoji, pokud neohrozíš jejich způsob života. Pokud ale budeš mít se svou novou pravdou úspěch, získáš vliv a ohrozíš ty nejmocnější ve tvém světě, prohlásí tě za nebezpečného rebela a pokusí se tě umlčet, případně izolovat od ostatních."

"Proč je to tak těžké realizovat svou nejkrásnější představu a proč musejí ty nejstatečnější duše čelit takovému nepochopení?" zeptala se dušička.

"Protože lidé zapomněli, že mají mou dokonalost v sobě, už když se narodí. Mají vzdělávací systém, který popírá, že má každý člověk v sobě mou moudrost, mé tvůrčí schopnosti a mou lásku. Protože lidé v běžném životě nevyužívají mé schopnosti a sílu ani mou vlídnou moudrost a čistou lásku, vytvořili si nižší realitu, než jakou bych jim přál já sám. Navíc jejich vzdělávací systém nedovoluje mladým lidem, aby zpochybnili realitu, kterou svými myšlenkami, slovy a činy vytvářejí dospělí a která lidem na Zemi neumožňuje žít v lásce, svobodě a harmonii."

"Copak se to nikdo nepokusil změnit?"

"Ano, ale nebyli moc úspěšní! Dospělí lidé si nepřejí, aby někdo zpochybnil jejich způsob života - jejich hodnoty a představy. Proto je školství všude na světě pod kontrolou těch nejmocnějších lidí. Který otec by si přál, aby jeho čtrnáctiletá dcera jednoho dne přišla ze školy a prohlásila, že jeho životní postoje a názory jsou pro kočku. Dospívající mládež si ale uvědomuje, že jejich rodiče nežijí pravdivým způsobem života, že jsou v rozporu sami se sebou."

"V jakém rozporu?"

"Dospělí říkají, že existuje vyšší pravda, ale nežijí podle ní; říkají, že existuje láska, ale neumějí ji prožívat čistým způsobem; říkají, že je ve světě mnoho zla, ale odmítají odstranit zlo ze svého srdce; říkají, že existuje svoboda, ale nedokáží se ani na dvacet minut denně zastavit a vstoupit do hlubokého klidu a ticha své duše. Tohle všechno by mladí lidé na Zemi rádi změnili, a jediné místo, kde to mohou udělat, je škola. Jenže právě tam jim to není dovoleno."

"Pak jsou lidé ztraceni."

"Ne zcela. Dospělí by museli veřejně přiznat - ne všichni, ale velká část z nich -, že se mohou mýlit v některých základních představách o životě i o tom, co přesahuje jejich fyzickou existenci. Museli by přiznat, že mnohé jejich představy a názory o Bohu a životě nejsou funkční, neboť způsobují ve světě stále stejné problémy. Také by museli být ochotni prozkoumat nové představy a zahrnout je do svého názorového systému, pokud budou rezonovat s jejich vnitřní pravdou. Připojit se k takovému prohlášení bude vyžadovat od dospělých velkou odvahu."

"Takovou odvahu bych jim moc přála!"

"Nakonec by museli připustit, že v lidském poznání chybí něco velmi důležitého, co by nadobro změnilo způsob života, který je pro tolik lidí utrpením. Je to vlastně drobnost, ale moc významná."

"Drobnost?"

"Je to poslední chybějící část mozaiky v lidském úsilí za osvícením a blahobytem."

"Co je to?"

"Je to uvědomění, že je lidstvo v mnohých směrech úspěšnou a bohatou civilizací - že lidská rasa dosáhla všeho, o čem lidé dříve jenom snili, včetně poznání, že je vesmír tvořený univerzální energií, která reaguje na myšlenky a představy živých bytostí; že lidé na Zemi dosáhli pozoruhodného myšlenkového, kulturního, technologického a materiálního pokroku a bohatství."

"A tohle poznání všechno změní?"

"Ano. Civilizace, která si uvědomí, že má víc než dost k realizaci svých nádherných představ, přestane o všechno bojovat a začne své bohatství sdílet včetně přírodních zdrojů. Společnost nebo jedinec, který si na metafyzické rovině uvědomí, že už má všechno, co si kdy přál, změní své chování. Konečně může začít žít klidným, radostným a pravdivým způsobem života. Nemusí už usilovat o prvenství, ani dokazovat, že je mocnější než ostatní, aby si pro sebe zajistil lepší životní podmínky. Může začít říkat ostatním čistou pravdu. Proč by lhal, když je spokojený s tím, co má a čím je? Z jeho života zmizí nezdravá posedlost po úspěchu a hmotné odměně, která ho nutila lhát a manipulovat s ostatními. Přestane pro sebe něco vyžadovat. Proč by něco od druhých vyžadoval, když má víc než dost? Začne se naopak rozhlížet, co by ještě poskytl druhým, aby také poznali úspěch, moc a pohodu. Myšlenka, že mají lidé na Zemi víc, než si kdy přáli - že je všeho dostatek, všechno změní. Místo soutěžení a lhaní začnou všechno sdílet a říkat pravdu o sobě a o všem. Ti, kteří se rozhodnou vytvořit v sobě prostor pro dokonalou pohodu, zakusí mou přítomnost ve svých srdcích a duších - zakusí Boha, který je zdrojem veškeré pohody a bohatství života. Stále více jedinců a skupin si začne uvědomovat, že mají v životě všechno, co potřebují, včetně mé dokonalé lásky, a pokusí se vyvolat revoluci, jakou současná civilizace ještě nezažila. A co je nejúžasnější, že tato revoluce už nebude o boření starých světařádů, ale o individuálním rozvoji lidí, kteří se rozhodli změnit svět."

"To bych si přála zažít!"

"Dostaneš příležitost, moje milá dušičko."

"Máš pro mne ještě nějakou radu, než vstoupím do světa zapomnění?"

"Nedovol, abys vyjadřovala ve svém pozemském životě něco jiného než tu nejkrásnější představu o svém já, kterou v sobě budeš pociťovat ve chvílích volna a klidu. Takové tiché chvíle vyhledávej co nejčastěji."