Zaškrtávat zlojedy

S korupcí je zbytečné bojovat. Tam, kde lidé žijí ve svobodě a ctí život, kde není od nikoho nic vyžadováno, kde i placení daní je svobodnou a zodpovědnou volbou, je korupce k smíchu. Jsme ale schopní jeden druhého milovat tak, že nebudeme od nikoho nic vyžadovat a potřebovat? To je otázka. Je to otázka našeho dalšího přežití.

Přišli za mnou v horkém létě

dva slušňáci od vědy,

že prý mám žít v jejich světě

a zaškrtávat zlojedy.

Načrtli mi superplán,

jak propojit všechny zevně,

musím ale chtíti sám

dobré skutky dělat zjevně.

Nabídli mi i zlato v skrytu,

mohu-li svrhnout Heroda.

Bez krve dostanou ke korytu

mého neúplatného souseda.

Oba byli velmi milí,

ve všem mi vyšli v ústrety.

Pěkně se však vyděsili,

když jsem jim ukázal zloskřety.

Měl jsem je všude: v krku,

v hrudi, ústech, obočí.

Spatřili i rozdrásanou ruku

a hanby tvář mou umrlčí.

„Pánové, již celý dlouhý věk

s těmi skřety bojuji!“

Tu v panice se dali na útěk

a křičeli: ne, děkuji!

Já přece také toužím změnit svět,

leč bolestnou proměnou vlastní osobnosti,

aby i ostatní mohli Nesmírnost uvidět

a tvořit bez obav, že budou v nemilosti.

Nechme proto každého jít za svým snem,

získávat zápočet a platit daně, jak je libo -

v naprosté svobodě začínat vždy nový den

a bezvýhradně milovat a volit ničí Život.

Pak korupce, zrádný květ poroby a shonu,

lokajský škleb na stěnách tyranského domu,

prohnilá lávka nad propastí třídy štvané,

na stromě života uvadne a více nepovstane.